Díl osmnáctý - Par force (s lidskou tváří) - úvod


Elektrický obojek není paralyzér

    Počátkem srpna se po odvysílání skrytou kamerou natočeného nevhodného výcviku NO, strhla na skoro všech internetových drbnách diskuse o násilí ve služební kynologii. Byl diskutován nejen při onom výcviku použitý elektrický obojek.
    Mohu snad chápat protestující křiklouny, kteří se ohrazují v mylné domněnce, že EO je zařízení ne nepodobné paralyzéru a psa jedním zmáčknutím tlačítka skolí. Koho však pochopit nemohu, jsou lidé, jež psa měli či mají a vědí ze zkušenosti vlastní či ze zkušeností kynologických přátel, jak složité je odstranění některých nežádoucích činností psa a jak takovéto odstraňování porušuje vztah psa k psovodovi.

„Táto, chrousti jsou už studení!“

    Začetl jsem se do té přehršle příspěvků internetových diskusí a s překvapením jsem musel konstatovat, že některé nicky nebyly až tak anonymní a že lidé, kteří se za nimi skrývali a které znám, byť sílu ve výcviku běžně používají, psali, jak by nikdy nic takového neudělali a jak jsou podobné prostředky (nejen EO) zavrženíhodné.
    Tuto naši národní vlastnost snad nejlépe vystihuje kreslený vtip, tuším pana Jiránka, který jsem kdesi viděl. Na prvém obrázku jsou dva muži. Jeden říká druhému: „Ty jsi o mě řekl, že jíme chrousty !?!“
    „Ano, vždyť je to přeci pravda“, odpovídá ten druhý. Na dalším obrázku je již tento druhý muž rdoušen a pohlavkován s výkřiky: „Ničemo, lháři, zkus si ještě jednou vymýšlet něco tak nechutného!“ No a anekdota končí obrázkem třetím, na kterém přichází tento pravdu ubránivší muž domů a jeho žena třímající kastról s naběračkou volá: „Kde jsi tak dlouho, táto? Chrousti jsou už skoro studení!“
    Notná část diskutujících oponentů par force (včetně EO) se rekrutovala z těch, jež by rádi měli psa na takové úrovni, aby mohli sklízet vavříny na soutěžích, a to i za cenu použití par force, ale prostě nevědí jak na to. Zde si můžete všimnout, že i já tak trochu jím chrousty, neb se uchyluji k termínu par force, než bych užil české slovo násilí. Násilí zní příliš násilně, a protože toto téma balancuje mezi škatulkami tabu a ne zrovna moc košer, budu se cítit ve zdejších poměrech lépe s oním cizáckým par force.

Par force není jen elektrický či ostnatý obojek

    A nemyslete si, že par force znamená jen použití EO, ostnáče etc. Par force jste užili každý z vás, kdož spolu se zatlačením na zadek psa spolu s povelem „Sedni“, trhnul vodítkem vzhůru. Vidíte? Už i vy jste mezi diskutovanými ničemy. cTen, kdo se pomocí par force úspěšně zbavuje výcvikových neduhů svých psů a ten to styl mu dopomáhá vítězit, pochopitelně své metody skrývá. Je to jednak nám přirozená obava před konkurencí, ale také zdravý rozum, protože ten, kdo par force metody používá opravdu úspěšně, je citlivý a psům rozumí a tak i ví, že v rukou nepřemýšlivých lajdáků, kteří mají psa jen pro uspokojování svého ega, jsou tyto metody jen a jen nikam nevedoucím utrpením. Národ kynologický se však za poslední dvě dekády výrazně změnil. Ke psům jsme citlivější. Je to třeba jen můj názor, ale jsem přesvědčen, že je lepší říci jak na to, než ty, kteří chtějí dál a prostě bez par force se už z místa nehnou, nechat systémem pokus omyl hledat již dávno nalezenou cestu. Jsem často kritizován kolegy, že lidem říkám příliš mnoho. A vím, jak jsem kritizován lidmi a jak zase budu. A to jsem zatím popsal jen jednoduchou, spíše mechanickou metodu, kdy vidlička píchla při odložení vsedě psa do zadku. Nic k nepřežití. Nesrovnatelné s nesmyslně nabroušenými ostnáči při obraně, či vysokými levely EO působícími na krku či v bedrech.

Nikdy neříkej nikdy...

    Nejen díky vidličce se o mně vypráví, jaký jsem to saďour. Jsem při tréninku příliš hlučný. Kdo ale zná mé tréninky, opravdu mne pozoroval a ne že to někde slyšel, ví, jaký důraz dávám na radostný projev psa. A nemyslím tím nějaké vrtění ocáskem. Dobře připravovaný pes se bez ohledu na to jak příprava probíhá, nedočkavě dožaduje počátku dalšího výcviku. A je jedno, zda se jedná o stopu, poslušnost či obranu. Ano používám ostnáč. Sporadicky, pokud figurant zmastí svou práci. Potom mi nic jiného jak par force nezbývá. A ostnáčem na rozdíl od stahováku psa nelze zabít. Ale jsou to jen velmi krátkodobá použití, pár sekvencí. Používám nyní i EO. Mám teď na mysli při výcviku svého psa. Ale ne jako prostředek par force. Používám level jedna, jen mírné zabrnění, abych podpořil právě to, co jsem ukázal par force. Konkrétně na onom figurantem zmaštěném vyštěkání. Jinak jej nepotřebuji. Teď. Netvrdím však, že nikdy. Třeba k tomu jednou dojde. Zatím však jsou mé paže stále tak rychlé, že nepotřebuji psa zrychlovat, např.při obratech, jinak než zaběhlými způsoby.

Chybí nám nezávistivá tolerance

    Neznamená to však, že nerozumím těm, kteří to dělají. Chápu je. Nejsem proti. Ale pokusím se zůstat u těch svých starých metod, protože mám pocit, že psům lépe sedí. Tedy alespoň mým psům. A nesejde na tom, že třeba ti, co už mají paže umdleny, buď věkem či špatnou kondicí, či jsou prostě nešikovní, dostanou možná i o něco více bodů za méně práce. Výcvik psa mi činí radost, protože tím činím radost svému psovi. No a tak tedy doporučuji všem těm, kteří brojí proti metodám, kterým nerozumí, ať se zamyslí nad tím, zda není lepší místo kritiky pokusit se porozumět.
    To co nám chybí je nezávistivá tolerance. Přejme všem úspěch. I když použijí odlišnou cestu. To že cestu neznáme, neznamená přeci, že neexistuje.

Pozor na výrazné zásahy do přirozenosti

    Je však důležité vždy myslet na to, jak hluboko zasahujeme do přirozenosti svých psů, protože to co na první pohled vypadá báječně, jeví se tak nepřirozeně, že nakonec může nový způsob provedení cviku vést ku bodové ztrátě. Konkrétně mohu uvést oční kontakt při obraně. Není to tak dávno, kdy tento styl vyvolal „ááách“ znějící z tribuny na mistrovství světa. Dnes, po pár letech, je nesledování figuranta vystupujícího z makety, při transportech a před kontrolákem penalizováno. Anebo chůze u nohy připravená právě slabými impulzy EO umístěného v bedrech psa. Vypadá to nádherně. Sám jsem před deseti lety takto připravil v USA jednoho z mých NO. Nepoužil jsem EO, ale jezdecký bičík. Výsledek byl fascinující a pes při tom netrpěl, pracoval skvěle a s radostí. Ale právě nepřirozenost byla důvodem, proč jsem nepokračoval. Tento styl u nás letos vyhrál mistrovství republiky. Klobouk dolů jak dokonale to Martin Pejša provedl. Bylo by slyšet špendlík spadnout, když jsem měl tu čest vidět jeho práci na vylučovačkách v České Lípě. Píle a cit z toho výkonu přímo sršely. V zahraničí si to ale již před časem rozhodčí řekli. No a nyní se opakovaně podobně nestandardně pánevními končetinami pohybující psi penalizují. A možná je to právě taktéž z nedostatku oné nezávistivé tolerance, takže to není jen naše národní vlastnost. Sám jsem zažil něco podobného na vlastní kůži. Maje nejlepší stopu na mistrovství světa, byla má práce znovu a znovu prohlížena na různých videozáznamech. A ejhle, již zanedlouho bylo zakázáno po označení předmětu ponechat psa v dané pozici, vrátit se na délku stopovačky, tu optimálně mírně napnout a pokračovat bez možného rozostřování práce psa právě jejím rozvíjením.
    Chci tím říci, že existují hranice i ve sportovní kynologii, takže „Sedni“ je bezvýhradně sedni a ne kupříkladu i panáčkování, i když s tím jsem se také setkal. V Portoriku. Pes odevzdával činku při aportech jako pudl kuželku v cirku. Rozhodčímu se to ale tak líbilo, že ho ocenil výbornou. Tázal jsem se, jak je to možné. “Stál anebo ležel? Ne. Seděl přeci“, to byla odpověď rozhodčího. Je to extrém, vím, ale alespoň vidíte, že je všechno možné a že výjimky potvrzují pravidla.

Sportovní kynologie je tu pro více než pár vyvolených

    Sportovní kynologie se má přiblížit možnostem více lidí než těch pár šťastlivců, co mají zrovna toho vynikajícího psa či pamatují kanady a kontrolák přes horizont, s úderem lískovkou před zákusem, a tak díky zkušenostem na vrchol proniknou bez větších problémů i se psem horším. Právě proto, že díky sníženým anebo žádným požadavkům na přirozené pracovní vlohy uchovňovaných psů kvalitních zvířat rapidně ubývá, je potřeba hledat nové cesty. Kterýpak pes by dnes vydržel ten kontrolák přes horizont, kde čeká chlap, který, nemaje potuchy o nějakém prohozu, ,levačkou třímajícím klackem bije psa hlava nehlava, stěží cílíc na méně citlivá místa psího těla? A zdalipak dr. Eis, autor bible stopařů, měl někdy na stopovačce dobrmana či stájového pinče? Anebo opravdu dominantního samce NO? Možná by pan doktor musel nakonec navštívit svého doktora. Víte vůbec, jakých povah byly ty jeho čuby? Vím, jak je kritizován právě ostnáč na zpomalení psa na stopě. Také vím, že se najde v naší zemi pár jedinců, co dokážou tuto starou školu následovat. Anebo by dokázali, avšak tak nečiní. Pachové práce se dnes ubírají sportovnějším směrem, kdy je pachový mrak spíše ignorován a preferuje se sledování pachu primárního. Každé ověření je penalizováno. Proto mají pro mne ostnatý obojek a dvě vodítka na stopě podstatné místo.
    Vím, je to poněkud obsáhlý úvod do práce par force. Chci jen poukázat na to, že svět není černobílý.

Důvod proč vlastně použít par force.

    Představte si, že máte psa, který kupříkladu (musím hájit vidličkovou metodu) pomalu usedá. Už byl vypotřebován zásobník výcvikových možností. Mechanické posazení, míček, pamlsky, pomocník pracující s vodítkem za psovodem. Každý trénink je víceméně stejný. Vy jste frustrováni, protože vysoká časová investice do jednoho cviku se vám nezdá úměrná. Pes vaši frustraci cítí. Je z ní po právu nervózní. Je smutný z vašeho rozčarování. Přesto se na následovné soutěži, pokud vůbec usedne, posadí pomááálíííčku. No a tak to jde den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem. Je to pořád stejně blbě, protože se z chyby (a ty dělá každý) stal zlozvyk.
    Existuje ale druhá cesta. Par force. Tři krátké tréninky s mírným použitím něčeho, co jen prodlouží vaši ruku, a pes nadosmrti pracuje korektně a raduje se z vaší radosti z jeho práce. Berte tedy cestu par force jako ulehčení práce nejen pro vás, ale hlavně pro vašeho psa, který je pod permanentním tlakem nenásilných výcvikových metod. Pod tlakem, který nikam nevede.
     Nikdy nepoužívejte par force k nácviku samotnému! Par force lze užít až tehdy, kdy je psovi naprosto jasné, co po něm chcete. Až poté, co selžou všechny ostatní prostředky jak dokončit nácvik určitého cviku bez onoho krátkodobého mírného násilí. Znamená to, že při popsaném „Sedni“ za pohybu pes musí vědět, o co jde a musí umět cvik provést. Stejně tak u aportu nelze přistoupit k par force bez radosti z aportování. Par force jen upravuje a dopilovává, a to jen krátkodobě, možné nepřesnosti v provedení cviku.


S elektrickým obojkem je to jak s hrou na trubku. Signál „hoří“ zahraje každý. Zahrát však jazzovou skladbu jako Louis Armstrong chce opravdový cvik. Proto by začátečníci měli používat EO jen jako prostředek pro zastavení nežádoucích činností, tam kde selhaly jiné možnosti. Pro použití EO při samotném výcviku je potřeba více znalostí než kde je tlačítko. Nikdy nezačínejte to co nemůžete anebo neumíte dokončit.

Použití elektrického obojku ve výcviku

    Naprostá většina kynologického národa zná EO jako prostředek ku zamezení nežádoucích činností po selhání ostatních možností. Nikdo nespočítá, kolik EO zachránil psů před přejetím autem, následovně ony posádky aut před možnou havárií, kolik psů nebylo zastřeleno a kolik zvěře nebylo uloveno. Nekritizujme tedy tuto výcvikovou pomůcku.
    Jeho použití při výcviku par force je však naprosto odlišné. Pokud jej chcete používat při běžném tréninku, nenechte se unést, ať už nelibostí z vlastního neúspěchu, jež přeroste ve zlost (pokud ucítíte právě zlost, okamžitě opusťte cvičiště), či špatným příkladem kolemcvičících nýmandů, jež práci s EO zhlédli na nějakém videu a předpokládají, že čím více voltů, tím lepší práce.
    Opak je pravdou. Obecně platí, že při prvotním použití je na cviku použit impuls nikdy ne větší než ještě snesitelný, jenž se šmahem sníží na již zmiňované upozornění formou nejnižšího levelu. Onu snesitelnost si vyzkoušejte sami na sobě. Zásad pro takovéto pravidelné používání EO je přehršel. Pokud o tom nikdo, kdo jej používá, nenapíše, anebo to napíše blbě, dočtete se to v této rubrice v budoucnu. Do úvodu pro práci s EO musím zmínit nutnost rozmýšlet dopředu každý jeden krok ještě důkladněji, jak činíte normálně, a dále pak neopomenutí použít EO opravdu při každém treninku. Mám na mysli nasazení funkčního obojku na krk psa. Použití není mnohdy již potřeba, anebo jen výjimečně. Pes si ale velmi dobře uvědomuje, že nějaký trénink obojek má a nějaký ne. Proto neriskujte jeho poznání, kdy je a kdy není „v ruce“a neníli váš EO funkční, raději nepracujte.

                                                                                                                                                 Luděk Šilhavý














 © International dog school K9 :: Design: Lucie Skopalová :: Webmaster: Karolína Kočová