Díl první



Každý začátek je těžký.
O začátku výcviku psa, ať už na cvičišti, či pod dohledem soukromého trenéra to platí dvojnásob.

Ony běžné problémy, ty, které jsou naprosto pro každého zkušenějšího kynologa zcela běžné – nezvladatelnost psa, tréma z toho, že uděláte chybu, pocit, že to nikam nevede, jsou totiž umocňovány něčím mnohem nebezpečnějším - výcvikem podle jednoho schématu, v řadě na cvičišti, kde jsou potlačeny individuální potřeby a projevy bezduchým drilem.

Guláš v lepším případě
Protože i kynologie se silně zkomercializovala, může se stát, že jen proto, aby nebylo dosaženo pokroku příliš brzy, uchylují se instruktoři k protahování výcvikových pasáží, kterými psy doslova unudí, a to až k netečnému následování povelu, jak nejpomaleji to jde, popřípadě k tupému zírání a zívání. Na druhou stranu se může stát, že soukromý trenér požene výcvik co nejrychleji, bez pauz nezbytných pro zapamatování, takže pes bude mít v hlavě na čas guláš. To ovšem jen lepším případě, v tom horším to skončí opět zíráním a zíváním. Totéž platí o nácviku obrany, což je většinou také smutná kapitola, neboť následky zanechané špatným přístupem, jsou mnohdy nevratné.

Co dělat?
Co tedy zbývá bezradnému psovodu novicovi, jenž chce svého psa vycvičit, jak nejlépe to jde? Výběr je zoufale omezený. Buď docházet do některého z kurzů, které nabízejí cvičiště, doufat, že to vyjde, a pokud je ta možnost, zůstávat na cvičišti déle, anebo chodit před výcvikem, či jiný den - prostě tehdy, kdy cvičí ti, již se na pomyslný vrchol už nějaký ten pátek drápou. a výkonu jejich psů studovat psovody použité metody, a pak se uchýlit k něčemu, co bych nazval spíše než systematickým výcvikem metodou pokus – omyl, a hledat tak svou vlastní cestu. Další možností je oslovit některého z trenérů. Zde doporučuji ohlédnout se nejen za minulými úspěchy vybraného trenéra, ale také nepodcenit momentální úroveň a účinnost jeho metod. Nejdůležitější je vybrat si člověka, kterému budete důvěřovat i v okamžicích, kdy budete nalomeni malověrností. Již na začátku práce s trenérem je důležité zamyslet se nad časovou a finanční investicí. Pokud chcete jen chůzi u nohy bez vodítka, přivolání, odložení a sedni, lehni, vstaň, řekněte to trenérovi co nejdřív. Pokud je opravdu kvalitní, bude mu jedno, že vás jako klienta za pár lekcí ztratí, a nebude práci zbytečně prodlužovat. Pokud však pomýšlíte na vyšší mety, nezapomeňte to zdůraznit. Výcvik psa k vrcholovým výkonům je piplačka a vyžaduje daleko více času. Třetí možností je umístit psa do některého výcvikového střediska nebo školy, či dokonce trenérovi domů. Tento krok si musí každý majitel důkladně promyslet. Pokud si opravdu chcete nechat ujít požitek ze zadostiučinění, které se dostaví, když zjistíte, že vaše naděje jsou částečně či dokonce zcela naplněny, že ovládáte další dovednost - cvičit psa, a pokud nechcete svého psa opravdu důkladně poznat a napravit, co jste sami zkazili, anebo pokud opravdu nemate čas, či potřebnou fyzickou kondici, udělejte to. Vybírejte však pečlivě!

   

Rozhoduje celá rodina
Mám takovou školu, o které byla výše řeč, ale pokud se mě někdo zeptá na možnost umístění svého psa, snažím se ho spíš odradit (přiznávám, že to dělám i proto, že mam místa rezervovaná dlouho dopředu) a vysvětlit mu, že pes může uhynout (stejně jako u majitele doma), může mít úraz, nebo se bude třeba „jen“ stýskat. Takový krok je také třeba probrat s celou rodinou. Před lety jsem vracel po týdnu psa, protože dospívající dcera majitele spáchala sice demonstrativní, ale přece jen sebevraždu.

Různé přístupy, různé cíle
Za třicet let, co psy cvičím, jsem potkal tisíce nováčků. Všichni přistupují zpočátku k výcviku s nadšením, většině však stačí dostat do psa základní ovladatelnost anebo složit s ním základní zkoušku, která ho např. uchovní - a tím jejich práce končí. Někteří zůstávají u výcviku, protože je to chytlo a oni prostě chtějí být lepší a lepší, ať už z touhy po hlubším poznání psího chování, nebo pro radost z vítězství na soutěžích, či kvůli vyrovnání se s nějakým komplexem, které jim umožní samotný fakt, že budou někomu velet.

I když jsou tyto stránky určeny především zájemcům o výcvik ukončený zkouškami IPO či NZR, věřím, že v následujících kapitolách nalezne alespoň částečný návod jak se psem pracovat každý: majitel srnčího ratlíka stejně jako majitel bullmastifa. Je skoro nemožné zformovat metodiku pro výcvik, která by platila pro každého. Chtěl bych proto zmínit právě ony důležité drobnosti, opomíjené „opisovači“ knih o výcviku právě pro jejich samozřejmost. Pokud budete mít vy, zkušenější, zpočátku pocit, že píši o tom, že tráva je zelená, vzpomeňte si na své vlastní začátky, kdy jste tápali v mlze hledání a spekulací bez jakéhokoli vedení!


                                                                                                                                                 Luděk Šilhavý














 © International dog school K9 :: Design: Lucie Skopalová :: Webmaster: Karolína Kočová