Díl druhý - motivace & odměna

  

Je samozřejmé, že i já jsem nejednou slyšel větu: „Chci, aby mi pes chodil u nohy, protože bude vědět, že mi tím udělá radost!“

    Věřte mi však, že takových zvířat je opravdu jako šafránu. Pes se musí motivovat odměnou, nejčastěji pamlskem anebo hračkou. Nejlepší je zvolit oboje, pochopitelně spolu s verbální pochvalou. Vyvarujte se poplácávání a hlazení psa při výkonu! Ano, kontakt rukou, zejména v počátku, psa povzbudí a pomůže mu k lepšímu pochopení toho, že teď to bylo dobré. Po čase však každý fyzický kontakt může psa rozostřit v jeho soustředění na provedení požadovaného cviku. V počátcích výcviku, zejména pokud jde o štěně, používejte raději pouze pamlsek! Pes totiž umí pamlsek správně přijmout, tzn. že ho prostě slupne, což u míčku či peška nemusí byt tak jednoznačné. I když pes o hračku zájem má, její uchopení se – zvláště pak pro psa mladšího, bez zkušeností, který ji sotva udrží – může stát nepříjemnou povinností.

Odměna pamlskem
    Jako odměnu nepoužívejte suché krmivo, ani průmyslově vyrobené odměny pro psy. Něco takového nutí psa přežvykovat, a to ho zcela „rozhodí“. Ke všemu mnohé na trhu nabízené „odměny pro psy“ nejsou „k žrádlu“. Doporučuji vždy ochutnat to, co chcete svému psovi nabízet jako delikatesu. Jako jedinou suchou věc mohu doporučit piškot. Pes musí odměnu opravdu slupnout a kousek dětského piškotu se v tlamě ihned rozpadne. Nejlepší jsou kousky nakrájené uzeniny. Pokud však nechcete svého psa odměňovat něčímtak nezdravým, nakrájejte si na malé kousky vařené maso či sýr. Není-li pes žravý, tak ho prostě nechte nějakou dobu o hladu. Z vlastní zkušenosti vím, že pes, který rychle žere, také rychle pracuje. V okamžiku, kdy vám při krmení přestane připomínat vysavač, je čas odebrat mu misku. To ovšem patří spíš do výchovy psa a možná že ještě více do výchovy psovoda, protože není nic horšího, než když psovod podlehne některému zlozvyku svého psa – v tomto případě vybíravosti – a nechává mu stále plnou misku, aby si mohl vzít, až dostane hlad.

Odměna hračkou
    Ona hračka, kterou psa odměňujete - nejlépe pešek anebo míček – vlastně hračkou není a ani nesmí být. Pes tento předmět nesmí dostávat na hraní, kdykoli semu zachce. Je to věc, kterou si musí zasloužit, musí se naučit ji doslova vybojovat a v žádném případě ji nesmí dostat zadarmo.
    Pokud pes hračku nechce, je velkou chybou, začít mu ji nutit. To, že začínající psovod vidí při pozorování tréninku zkušenějších jejich psy, kteří prahnou po míčku, kůži či pešku, vede často k tomu, že v touze následovat příklad, psovi hračku nucením do hry znechutí. Někdy se také pes bojí hrát si, protože doma je trestán za to, že kouše třeba boty, závěsy apod. Protože není schopen rozlišit, co je zakázané a co povolené, raději se neprojeví vůbec.
    Ale co se psem, který si nechce hrát, nechce bojovat a následně vítězit, se psem, který odmítá nabízenou odměnu? Nejlepší cesta je přes vzbuzení závisti a žárlivosti. Nemyslete si, že závist a žárlivost jsou výhradně lidské vlastnosti! Pokud je pes už trochu odrostlejší, doporučuji jej uvázat – používám k tomu postroj – k nějakému sloupu či stromu a v jeho těsné blízkosti si začít s danou hračkou hrát s druhým psem či jinou osobou, a to tak, aby se k ní uvázaný pes rozhodně nemohl dostat. Zpočátku – a může jít i o více lekcí, si psa vůbec nevšímejte. Dělejte, jakoby tam nebyl, házejte si se svým partnerem, hrajte divadlo, jak je to fajn hračku držet, nebo se o ni přetahujte s druhým psem. Pokud nemáte k dispozici jiného psa, ani lidského partnera, uvažte hračku na sňůru a házejte ji okolo psa, přičemž si ji trhavými pohyby opět přivolávejte. I v této variantě dbejte toho, aby se pes ke hračce nedostal.
    A i když váš pes projeví zájem, nevšímejte si toho, nechte zvítězit druhého psa, nebo hračku někam ukryjte. Při dalším tréninku, pokud bude projevovat už opravdu velký zájem, nechte psa hračku uchopit a jeho zákus podporujte mírným tahem za šňůru. Pokud pes hračku pustí, pochopitelně s ní ucukněte a pokračujte v dráždění a třeba i dalším vítězství psa.
    Zdůrazńuji, že tréninkové pasáže by měly být extrémně krátké. Mohou být i častější než jen jedenkrát za den, nepřekračujte však zpočátku dobu 2 minut. Pes se musí teprve učit udržet svou hladinu vzruchu.


    Pamatujte, že zde dvojnásobně platí: v nejlepším je třeba přestat! Neztrácejte naději, když si pes hračky poskakující na šňůře nevšímá. Bude to třeba vypadat beznadějně, vy ale nepolevujte. Stále znovu a znovu kopáním a trháním šňůrkou nechte hračku poletovat okolo psa. Nejdéle mi to trvalo s jedním německým ovčákem, jenž nyní úspěšně slouží v Mexiku. Tři předlouhé týdny jsem dvakrát až třikrát denně pobíhal okolo tohoto psa s míčkem na špagátu. Ani nehnul brvou. Po třech týdnech náhle míček chytil a na jeho vyproštění jsem málem potřeboval páčidlo – tak silně jej držel!

Způsob podávání odměny
    Neustále – a to hned od začátku jakéhokoli výcviku – je třeba myslet na budoucnost, na to, co která věc udělá s chováním psa při práci. V počátku nové kynologické éry, začátkem 90. let, sklízeli úspěch psi, jejichž majitelé dokázali pouze dostatečně upoutat jejich pozornost. Šlo o to, aby pes zalomil hlavu vpravo a stále sledoval psovoda. Dnes už běžná věc byla tehdy novinkou a i pro rozhodčí, zejména staré svazarmovce, byly nový výraz psa při výcviku, a zejména pak jeho ochota, rychlost a radost něčím tak novým, že odpouštěli i sice drobné, ale stále se opakující chyby – tj. překážení při chůzi, nepřesné dosedání atd. Krom toho, že za to mohlo i nesprávné vybalancování kontrastní metody – o tom však později – byl a je největším viníkem špatný způsob odměňování. To, že jsou pamlsky v pravé kapse, pochopitelně vede k upnutí pozornosti a vzhlížení k pravé ruce, ale také to zákonitě vede k přetáčení celého těla psa vpravo. Proto je nejlepší po tom, co pes „pochopí“, že pamlsek pravidelně dostane, ruce vystřídat. Patrně nejlepší však je, odměňovat z úst. Chytat pamlsky je nutné psa naučit, avšak nejlépe nikoli na cvičišti, ale třeba doma nebo na jiném místě, kde na psa nebudou působit rušivé vlivy. Nejdříve jej naučíme chytat pamlsek hozený rukou, poté pamlsek upuštěný prsty přesunutými ke rtům a nakonec pamlsek před upuštěním držený mezi rty tak, aby ho pes viděl. Je nutné dbát na to, aby pokud pes pamlsek nechytí a ten upadne na zem, byla ruka psovodova rychlejší než pes. Ten se nesmí naučit sbírat pamlsky ze země! Dejte mu jen jednu šanci pamlsek chytit. Souhlasím ovšem, že je poněkud nehygienické sbírat pamlsek ze země a strkat si ho zpátky do úst. Mějte proto nachystanou volnou kapsu na ty na zem spadlé.
    Pokud už váš pes tuto chybu dělá, ať při chůzi, či při přivolání – tam to bývá také velmi markantní: pes usedá křivě a zírá na tu ruku, která odměňuje – nezoufejte. Při správném výcviku tento zlozvyk v krátké době ztratí. Starého psa novým kouskům naučíš, ne že ne!
    Podobný problém je i s odměňováním hračkou. Nejdříve si však povíme něco o odměňování peškem – po dlouhé roky je pro mne právě odměňování peškem při poslušnosti cestou k dokonalému zákusu a poté i bezchybnému pouštění. Stejně tak však může špatná práce s odměnou zákus při obraně poškodit a znesnadnit tak figurantovi budování pevného zákusu. Proto začátečníkům doporučuji raději míček, protože správná práce s peškem spočívá zejména v tom, že psa nenecháme zvítězit bez hlubokého zákusu – tj. teprve tehdy, když pes drží peška zadními zuby tak, aby mezi peškem a koutky nebyla žádná mezera. Už moje prateta Růžena nám říkala: „Přední zuby jsou na krásu, ty zadní na kousání.“ U míčku je to jednodušší, pes drží míček všelijak a tudíž si ho tak nespojuje s kůží či rukávem při obraně. Na tomto místě se chci zmínit o frisbee – frisbee a vrcholová obrana nepatří dohromady ze stejného důvodu. Okrouhle tvarovaný disk nedokáže pes uchopit tak, aby ho měl na obou stranách hluboko v koutku. V USA, kde je freesbee nesmírně populární, patří odnaučení tohoto zlozvyku k mé nejčastější práci. Materiál hračky musí byt zejména pro štěňata a mladé psy zpočátku měkký. Tvrdý míček či nový pešek může způsobit stejné poškození zákusu jako předčasně použitý tvrdý materiál při obraně: pes v budoucnosti po mnohdy bolestivé zkušenosti či neúspěchu nepoužije mordu tak, jak má.Vyberte si proto míček měkký, či rozkousaný pešek anebo třeba jen kus kůže. Důležité je, aby pes odměnu opravdu s chutí držel.


    Až potom můžeme psovi odměnu nechat, proběhnout jej dokola na vodítku, na kterém je uvázaný, znovu pešek nebo míček uchopit, potahat se s ním, aby to bylo ještě zábavnější (pokud máte pešek, znovu vyčkat dokonalého zákusu), nechat psa znovu zvítězit a po chvíli – nyní to je důležité – hračku odebrat tak, že jedna ruka drží obojek a druhá buď prstem strčeným do koutku mordy tlačí kůži pysku na zuby tak, že kůže chrání váš prst (takto se můžete prstem dotknout larynxu), anebo zatáhne přiměřeně za slabinu, a to vždy s povelem pusI. Jakmile pes hračku vyplivne, lehce do ní opakovaně kopněte s verbálním drážděním a povzbuzováním. Vzápětí rychle hračku dejte namísto – tj. do kapsy, pod bradu, pod paži či do vyhazovače výcvikové vesty a zaujměte první pozici – tj. základní postoj se psem u nohy. Teprve potom pokračujte v práci.

Rozvíjení kořistnického pudu
    Rozvíjení kořistnického pudu používám i při cvicích obrany. Pokrok ve výcviku je znásoben právě závistí mezi dvěma nebo třemi navázanými psy. Větší množství psů než tři, případně tzv. kruhovka, vede spíše k jejich psychickému vyčerpání, protože figurant to prostě nemůže stihnout a u psů dochází k útlumu při čekání na další možnost bojovat o kořist. I tady platí ono pravidlo, že pes je kořistí odměněn teprve tehdy, když ji opravdu chce. Při práci s cizím člověkem – figurantem – malé štěně, nebo úplného začátečníka nikdy nikam neuvazujte, ale držte jej v ruce. Každá nová věc může vašeho psa vyděsit, a pokud by vás pes neměl zpočátku za zády, jeho nejistota by mohla pokazit celou práci ještě dříve, než začala. Začátek nácviku obrany by neměl být ničím jiným než hrou, při které je figurant psovi spíše partnerem než někým, koho je třeba zničit. A je jedno, zda se chcete věnovat výhradně sportovní kynologii, či TARTu anebo dokonce využívat psa pouze pro služební účely. Ze zvířete, které plně důvěřuje nejen figurantovi, ale hlavně vlastním schopnostem, tzn. z takového psa, kterému nebylo ublíženo např. (bohužel stále ještě často používaným) vypráskáním bičem, či vytaháním za uši, aby se „rozzlobil“, anebo tzv. „vyčištěním“ v revíru, kdy jej figurant v maketě potrestá za nekázeň kopancem nebo bičem, či při neochotné pouštěčce psa uhodí zespodu do brady kovovým spodkem leaderstocku, či jinak ho donutí prohrát, tedy z takového psa, který nikdy nezažil potupnou porážku, či strach vyvolaný figurantem, lze za několik k tomu vedených cíleným tréninků (pod zkušeným dohledem a po dosažení správného věku, respektive stupně vycvičení) vychovat obávaného zabijáka použitelného v praxi. V opačném případě – pokud pes zažil výše zmiňovaná příkoří, je odpovědí na tento nedomyšlený výcvik, neklid a nervozita v zákusu, vrčení, nejistota amnohdy strach, či přehnaná agresivita – to je však často jen voláním psa o pomoc.
                                                                                                                                                 Luděk Šilhavý


FOTOGRAFIE
naleznete zde


INSTRUKTÁŽNÍ VIDEO 1.část
naleznete zde


INSTRUKTÁŽNÍ VIDEO 2. část
naleznete zde














 © International dog school K9 :: Design: Lucie Skopalová :: Webmaster: Karolína Kočová