Po prvé lekci nechte psa alespoň trénink či dva vydechnout

    Po první lekci povelu pusť, popsané v minulém čísle, nechte psa trochu oddechnout. I kdyby se vám zdálo, že vaše úsilí nebylo korunováno takovým úspěchem, jaký jste si představovali, věřte, že ono opakování až bezduchého pouštění rukávu je spolu s následujícím zákusem a vítězstvím zakonzervováno v paměti psa na poměrně dlouhou dobu. Díky výraznému kontrastu mezi ztrátou kořisti umístěním do polohy na jedné straně a znovuzískáním této ztracené věci doprovázené pocitem vítězství na straně druhé trvá tato vzpomínka měsíce, aniž by se musela oprašovat. Pochopitelně nenechte provedený zásah do drive a zákusu psa ležet ladem a v nácviku pokračujte. Je to jen poznámka pro případ, že by se právě jeden či oba jmenované a nejdůležitější atributy obranáře nějak poškodily a vy se museli zabývat právě jen a jen jejich znovuvybudováním, což se může např. při nečasté frekvenci tréninků protáhnout.
    Tlak, jež jste vytvořili úvodem do povelu na psa i psovoda, se patrně nebude muset už nikdy opakovat. Nyní je paradoxně na řadě udržení psa na rukávu v plném a pevném zákusu i v případě že boj přechází v klid a psovi je nad slunce jasno, že právě teď je ten okamžik vyplivnout rukáv, protože se zase bude lovit. To ale není pravda. Rukáv by se měl spíše pustit, jak vyplivnout.
    Důkladně se zaměřte na tento možný a vysoce pravděpodobný budoucí problém, získaný právě oním dokonale provedeným prvým krokem nácviku cviku „pusť“. Nešetřete falešnými pouštěčkami – kdy návěštími – svým výrazem, zastavením běhu, umístěním rukávu do odpouštěcí pozice etc., dáte jasně najevo, že boj končí a bude následovat pusť, zatímco právě v okamžiku, když pes započne zákus, už, už povolovat, váš zdánlivý klid přejde do opětovného boje a tlaku a v případě opravdu malé síly zákusu ke ztrátě materiálu. Pokud by následovalo po každém zastavení tlaku pouštění, či by se stereotypně opakovaly cviky tak, jak jsou na zkoušce, bude stačit jen pouhé zpomalení běhu na útěku, či zmírnění tlaku po druhém úderu a síla zákusu v lepším případě poleví a v tom horším pes pustí těsně na hranici povelu či ještě před ní, což jednak povede minimálně k bodové ztrátě, co je ale mnohem horší, k poškození celkového výrazu obrany. Pes může zůstat sedíc v nějakém nesmyslném úhlu za figurantem po útěku, či při tlaku zírat na velmi často používanou koncovku boje – zamávání holí nad hlavou po zdánlivém poloklidu – již s prázdnou mordou a s myšlenkou: „Ježišmarjá, co teď?“

Každý pes je individualita, nezobecňujte metody

    Pokud jste drive správně vybudovali, jen pouhé poukázání možnosti, že by pes mohl o svoji kořist přijít, učiní z něj vlkodlaka. Proto také ještě před započetím nácviku pouštění zakomponujte do obran prudké brejky a následovný, ještě výraznější boj. Základ tomuto držení dávám svým psům již při hře a budování drive ve štěněcím věku, které přechází v povinnost při nácviku aportu. Právě proto, že všechno souvisí se vším je nezbytné dodržet všechny kroky předcházející nácvik pouštění, tak jak jsem uvedl v úvodu do povelu pusť. Snažte se do nácviku pouštění pustit až po opravdovém vybudování zákusu. Věk je individuální. Měl jsem devítiměsíční fenu schopnou už v tomto věku vítězit v obranách IPO3, ale také bezmála tříletého psa, který se i přes dlouhodobou, doslova mravenčí práci v nácviku obrany, stále choval jako půlroční štěně. Je také nutné dbát naturelu plemene. Howavart má obecně oproti BO malinois handicap rasou. Ale je to jen obecné. Může být howavart superpes, který vymete vítěze mistrovství plemene BO s naprostým přehledem. Při nácviku však pohlížejte spíše k oné empirické zkušenosti. Cvičil jsem i s knírači, NO, RTW, BO, boxery. Za svůj největší úspěch považuji ZM se středním kníračem a ZVV1 s beauceronem. Bylo to mnohem těžší, jak vyhrát MS s pinčíkem větším.
    Co tím chci říct. Ne, není to odrazování od práce s „exotickými“ plemeny. Je to jen letitá osobní zkušenost, že přístup musí být zohledněn k osobnosti každého jednoho psa. Kupříkladu dobrmani či rtw mají majoritně výrazně vyšší vzrušivost, ukážou figurantu po třeba již první, druhé lekci, že mají pevný hluboký zákus a že jsou do práce hr. Figurant, zvyklý na něco takového jen zřídkakdy, protože pracuje spíše s NO, a to spíše s těmi hrbatými komisaři Rexy, je mile překvapen, a protože je třeba i za svoji práci placen a chce se předvést, strčí psovi do mordy rukáv a pěkně s ním zalomcuje, potažmo jej nechá udělat hladké anebo protiútok. Pes kousne, protože jeho přirozený drive podpořený nervozitou je daleko vyšší, než jak jej figurant docela dobře zná od NO, a majitel odchází se slastným pocitem, jak je jeho pes super. Jenže psovi se to rozleží v hlavě a příště do rukávu už vůbec nepraští, když skočí, tak to vezme svrchu „na supa“ a jeho zákus už není zdaleka tak plný a pevný, nýbrž vykazuje výrazné povolení alespoň v jednom koutku, protože ta minulá zkušenost byla nepříjemná. A je to pochopitelně problém i NO a BO, nemyslete si, že lze tyto rasy nějak uspěchat. Avšak a bohužel se právě tito, nejčastěji uspěchanou prací poškození, psi rekrutují z plemen, která se spravují dlouho a těžko, což se o NO říci spíše nedá. Nesnažte se tedy své psy, ať je jejich rasa jakákoli, tlačit do stejné práce, jakou na té kazetě předvedl ten fantastický BO. Je to jen kazeta. Jeden výkon. To, že na své psy navěšíte přehršle ostnáčů, elektrik, škrtidel etc., z vašich psů spíše než jak šampiony udělá v tréninku skvělé roboty, kteří při překročení mantinelů pro ně přijatelného prostředí, typu a tlaku figuranta, počasí, či třeba jen velikosti maket, v ten nejméně očekávaný okamžik totálně selžou. Ano, v tréninku to vypadá efektně. Každá kontrola. Nepřehánějte to však. Trénink by se měl z 95 % skládat z vítězství, budování drive, síly a rychlosti útoku. Oněch zbývajících 5 % ponechte právě kontrole, povelu pusť a doprovodům. Vždy ale za podpory toho největšího drive.

Podporou psova drive a radosti z práce předejdete zklamáním na soutěžích

     Nyní musím položit dvě otázky pískajícím oponentům bijícím se v prsa, že takto přeci nikdo necvičí. Nebyl to jen jeden pes, s kterým jste dosahovali pravidelných výsledků nad pětadevadesát bodů na obraně? A byl to vůbec nějaký pes :-)?
    Chci tím hlavně zdůraznit, že je třeba věnovati se nejen oněm na prvý pohled šampionům výkonu, ale i těm, jež zpočátku neoslní. Nezapomeňte, že každý vojín nese ve své tornistře maršálskou hůl. Pokud se ptáte po motivu, proč pozvedávat plebs z popela, nemám na to odpověď. Tu si musí každý naleznout sám.
    Vždy s lítostí sleduji nesmyslné a zbytečné lámání psů, žehlení jejich třeba trochu neučesaného, avšak temperamentního projevu za pomoci nikdy nekončící nepříjemné buzerace vycházející z elektrických či ostnatých obojků. Opakuji, a myslím, že svůj názor nezměním – jsou to pomůcky nezbytné. Je však nutné je používat právě až je to opravdu nezbytné. Pro ty stále nechápající – je to tehdy, kdy opravdu není zbytí. Ano, také mám rád obranu učesanou. Jsem často kritizován, že mám obranu učesanou až příliš. Pokud je však psův výkon zkrášlen jen pro efekt, na povrchu, bez jeho chuti spolupracovat, bez vybudování schopnosti sebekontroly, lze zklamání přibyvší po neočekávaném neúspěchu přirovnat k situaci, kdy ta atraktivní dívka, kterou jste sbalili někde v baře a ona byla svolná ku společné noci, má pod tím vypasovaným sáčkem od Dieselu a perfektními jeansy od Repleye seprané gaťky s lišákem.
    Tímto jsem odbočil od pouštění na povel, ale protože všechno souvisí se vším, právě uspěchání povelu pusť, může mít stejné následky. Oponent namítne, že ty tři až pět bodů minus, dohromady vyfasovaných za mírné překousnutí, neklidné pouštění či nesoustředěnost zase, tolik není. To je ovšem ohromný omyl. Mezi obranou 99 – 100 a 94 – 95 je setsakramentský rozdíl onoho „oh“, jež jednohlasně zašeptá celá tribuna na stadionu, pokud se vámi připravovanému psu podaří udělat tu nejlepší obranu ze fšech. Pište si, že ten pocit stojí za veškerou dřinu, kterou jako figurant anebo jako psovod můžete do své práce investovat.

„Falešnými“ pouštěčkami znesnadněte psovi předvídat

     Pokračujte tedy po onom až stereotypním úvodu do povelu falešnými pouštěčkami. Vkládejte je do kousání na místě, po zákusech v revíru a hlavně jimi prokládejte i ucelenou obranu podle jednotlivých zkoušek, a to daleko častěji než použití samotného povelu „pusť“. Míním tím, že po útěku přejdete do zpomalení, až kontrastního zastavení běhu, avšak za stálé podpory zákusu mírným tahem paže s rukávem. Tuto první část pokusu o útěk neukončíte polohou pusť, ale právě jen jejím naznačením, a okamžitě přejděte do tlaku. Docílíte toho, že se pes nebude orientovat v předpisu jednotlivé zkoušky a nedojde právě k onomu předčasnému povolení zákusu, či dokonce k jeho ztrátě.
    Pokud se pes nedá zpracovat oním přidržením a tlakem psovodovýma rukama, je nutné použít všech dostupných prostředků v plné síle. To znamená neváhat psovi vlepit facku, a to co nejsilněji vzhledem ku jeho naturelu. Je lepší jednou pořádně jak nějaké nikdy nekončící oplácávání a poškubávání vodítkem. Největší chybou v tomto případě je umožnění psovi vidět psovodův nápřah. O nějakém hrození rukou s varování „pusť nebo tě praštím“ nemluvě. Musí to být suchý krátký švih, pro psa zaujatého kořistí nepostřehnutelný, který spolu se zatlačením druhou rukou na psovu záď psa umravní a upraví do ideální polohy, v níž dostane znovu za odměnu okamžitě kousnout.

Nácvik musí být korunován úspěchem za každou cenu, bez ohledu na prostředky, přemýšlejte však vždy o všech následovných krocích

    Když nemá psovod dostatek síly, je pomalý či nerozhodný, nezbývá než se uchýlit ku ostnatému obojku. Klidně jej u psa, který to očividně snese, můžete použít poupravený zámečníkem či jiným majitelem brusky. Psovod drží jednou rukou vodítko zapnuté na hladkém obojku, obojku na obranu, či postroji. Druhá ruka svírá vodítko zapnuté na obojku ostnatém. V daný (smluvený) okamžik spolu s povelem „pusť“ psovod trhne s vodítkem na ostnáči a zároveň druhou rukou zatlačí psa na záď a umístí jej do oné ideální polohy před figuranta. I zde jako jinde je nutná okamžitá odměna zákusem.
    Postupně se může doba od povelu a odpuštění kořisti do dalšího útoku mírně prodlužovat. Nespěchejte však a vracejte se k bezprostředním přepadům, proloženým falešnými pouštěčkami. Je nutné stále mírně jistit záď psa. Nespoléhejte se, že to už umí. Každý neklid, ať je to poštěkávání či oďobávání kořisti, nechte psovoda zastavit povelem „pusť“ a oním pouštěcím hmatem rukama ve slabinách.

Povel pro puštění následovaný ztrátou kořisti

    Co dělat, když chci psovi materiál odebrat a již jej nenechat zvítězit, je nejčastější otázkou mých žáků. Je to také úsek obrany, kde se chybuje patrně nejčastěji.
    V okamžiku, kdy vaše ruka bude svírat obojek, je povel „pusť“ pouhým synonymem toho, co jinak psa učíme – tedy sednout a číhat na další útok. Možná že vám to zní nepochopitelně, ale opravdu stačí, abyste mi uvěřili. Pro psa je to velmi lehko rozeznatelný rozdíl. Pokud je povel „pusť“ vysloven spolu s dopomocí do polohy, anebo po krátkém čase i bez ní, je to naprosto odlišné od povelu „pusť“, vysloveném při svírání obojku a tlaku kůže ukazovákem na moláry, či zatažením za slabinu. Neochota je tu na místě, pes může být neposlušný, ví přeci dopředu, že kořist zpět neobdrží.
    Pokud tomu nevěříte, můžete použít při odebírání kořisti (i např. míčku) jiný povel, např. „dej“. Byl jsem tomu po léta odpůrcem, protože byť synonymum, psovi bylo jasné, co po něm chci a to usnadnilo vštípení nové činnosti – předsednutí a vyčkávání, po naznačení té správné cesty v budoucnu. Ať chceme či ne, právě pouštění bez vítězství předchází onomu „pusť“, kdy se jedná o přísnou polohu. Bez toho by vaše štěně běhalo s míčkem až do omrzení, a to přeci nikdo nechce.

FOTOGRAFIE zde	INSTRUKTÁŽNÍ VIDEO v přípravě