Díl druhý - Kterak se Bodýsek kousati naučil aneb netradiční využití metody napodobovací


     Spíše než prosluněné ráno a vřeštění ptactva mne vytáhla z postele nutnost sdělit světu, co mě zde na mé letní škole asi překvapilo nejvíce. Doufám, že to stihnu sepsat, je dávno po uzávěrce. Za půl hodiny jedeme na stopy, a to mám asi nejradši, ale to ví asi každý, kdo někdy na nějakém soustředění v létě byl. A tady je to obzvlášť nádherné. Louky v údolí pod zříceninou hradu jsou v ranní mlze až kýčovitě krásné. Nemyslete si prosím, že si chci dělat reklamu. To ne. Každý ví, jak jsem na klienty hnusný, a jak je řevem a invektivami nutím k lepším a lepším výkonům a také často k pláči. Jen ti největší odvážlivci či masochisté absolvují můj několikatýdenní trénink opakovaně. Pravda, občas se mezi nimi objeví některý, či lépe některá, jež po každodenním psychickém nátlaku propadne stockholmskému syndromu – totiž, že si oběť oblíbí trýznitele. To sem ale teď nepatří. Chci se jen podělit o opravdu netradiční zážitek z výcviku.
    Omlouvám se těm, kdo v tomto čísle očekávali moudra, jak cvičit psa v obraně. Níže uvedený postup nácviku je obecně neaplikovatelný a asi nebude nikdo v této metodě pokračovat, ale je důkazem toho, jak se i po letech práce v jakémkoli oboru může stát, že vás překvapí někdo ze začínajících něčím, co by vás ve snu ani nenapadlo. Běžně metodu napodobovací používám, ale nikdy jsem ji nevyužil takto, a ani jsem o něčem podobném neslyšel.
    Bodýsek je dvouletý dobrman. Před soustředěním jsem ho potkal jen jednou. Přijel na můj trénink z Chomutova. Byl takový neslaný, nemastný. Bez oné dobrmanní šťávy, kvůli které toto plemeno miluji.
    Dlužno říci, že Bodýskův pán Vítek je do výcviku více než zapálený a také Vítkova manželka Blanka je při výcviku platná více než jako „podržtaška“.Jak jsem již napsal, Bodýsek byl takový trochu trumbelínek, sice měl slušnou poslušnost na pamlsky, ale po nějakém nadšení nebylo ani stopy. Při onom prvním tréninku ještě v Praze, ať jsem se snažil sebevíc, sem tam štěknul a vrcholem bylo, že držel měkká řídítka. Ale asi tak jako vegetarián husí stehno. Naordinoval jsem budování drajvu a Bodýska asi dva měsíce neviděl.
    Tady na táboře se situace opakovala v bleděmodrém. Pokrok byl sotva znatelný. Jednoho odpoledne jsem seděl na mezi nad cvičištěm a s údivem pozoroval, jak Vítek vysílá Blanku přes překážku pro aport. Blanka překážku překonala bez doteku, uchopila činku korektně ještě při příchodu, poté rychle skočila zpět, předsedla a po odevzdání činky dostala piškot a pochvalu. Vítek činku hodil znovu a poslal Bodýska. Udělal to s mírnou dopomocí bezchybně jako Blanka. Na „áčku „se situace opakovala.
    Neskrývaje údiv sešel jsem dolů,s dotazem, jak na to přišli. Dozvěděl jsem se, že při bůhvíkolikátém bezúspěšném tréninku aportu spadla činka do křoví, a když ji náhodou přítomná Blanka podávala, chování psa se změnilo tak výrazně, že to prostě zkusili a ono to fungovalo. Poté se mě Vítek optal, zda by se to nedalo použít i při obraně. Byť jsem byl skeptický, přisvědčil jsem, neb jakákoli možnost ukončit nikdy nekončící příběh bezúspěšného dráždění pospávajícího Bodýska se musela využít. Pochopitelně jsem znal cestu, které se však vždy bráním a ani nevím kolik let uběhlo, kdy jsem ji použil naposledy. Dát Bodýska do rožku anebo na stůl, vypráskat ho a vytahat za jeho plandavá ouška a počkat, až se ve svém zoufalství začne bránit a kousat, bojujíc o svůj kožíšek. Ani jsem tuto možnost majitelům nesdělil.
    Pochopitelně jsem znal cestu, které se však vždy bráním a ani nevím kolik let uběhlo, kdy jsem ji použil naposledy. Dát ale Bodýska do rožku anebo na stůl, vypráskat ho a vytahat za jeho plandavá ouška a počkat až se ve svém zoufalství začne bránit a kousat bojujíc o svůj kožíšek se mi příčilo .Ani jsem tuto možnost majitelům nesdělil.
    Odpoledne nastoupili na obranu všichni. Blanka, Vítek i Bodýsek. Zapráskal jsem bičem ve snaze Bodýska vydráždit. Loupnul po mně okem a zívnul. Zato Blanka, když jsem se přesunul před ní, po zapráskání radostně zavyla a vztekle zahrabala pravou pánevní končetinou. Pokračujíc v dráždění Blanky, nabídl jsem jí rukáv. Strhla mi jej z ruky a zlověstně vrčíc rozběhla se okolo nás. Doběhla zpět a rukáv mi hodila pod nohy. Bodýsek zařval. Kopnul jsem mu rukáv pod nos a nevěřícně sledoval, jak se vzpíná na postroji a a hrabe, až drny lítají. Stále jsem tomu nevěřil. Znovu jsem zapráskal bičem. Tentokrát vycenil zuby krom Blanky i Bodýsek. Chtěl jsem jen tak kolem něj projít. V okamžiku se naplno zakousl. Plně a klidně. Zamával jsem mu před nosem leaderstockem a snažil se rukáv svléknout. Zalomcoval hlavou a málem mi zlomil zápěstí.
    Poznal jsem, že máme vyhráno. „Pojď, uděláme hladký“, křiknul jsem na Blanku. Rozběhli jsme se oba, Blanka mě dostihla a dostala rukáv „zadarmo“. Ani jsem ji nepřetáhl. Bodýsek byl k neudržení. Když byl na řadě on, málem mne sundal. Kontrolák jsme mu ukázali pro jistotu dvakrát. Blanka to má prostě ráda, i když ji občas přetáhnu bičem. Musím ji ale vždy čistě prohodit. V Bodýskově provedení byl kontrolák famózní.A ani se napoprvé neutrhl, tak jako Blanka.
    Bodýsek kouše. A to tak že dobře. Dokázali jsme to bez jakéhokoli násilí a v rekordním tempu. Stále tomu ještě nemohu věřit. Mravní ponaučení je nasnadě. Nepodceňujte nikdy nikoho. Někdy i vejce může být chytřejší než slepice.
     A já snad stihnu poslední termín, jež mi dala redakce. Odjíždíme na stopy. Slunce již pomalu vyhání mlhu z luk. Před vedlejší chatkou na terase se Blanka pomalu začíná rozcvičovat. Po návratu se bude Bodýsek učit revír na šest maket.
                                                                                                                                                 Luděk Šilhavý

<< ZPĚT NA SPECIÁL PRO FIGURANTY <<

























 © International dog school K9 :: Design: Lucie Skopalová :: Webmaster: Karolína Kočová